Jak jsem si až na potřetí nenechala ukrást porod – část 2.

Jak asi tušíte, tak své výhrůžky z předchozí části příběhu jsem nesplnila a po 8 letech jsem znovu otěhotněla. Bohužel se těhotenství nezdařilo a já v 7 tt samovolně těhotenství ztratila. V té době jsem si další dítě moc přála, tak to byla pro mě velká rána. Lékař mě ubezpečil, že to bylo samovolné a tedy není důvod chovat se zdrženlivě. Až bude tělo připraveno, otěhotním. Povedlo se tak již po měsíci od této události.

Celé těhotenství jsem se chovala velmi úzkostlivě. Bohužel za to trošku mohla paní doktorka z pohotovosti, která mě při potratu prohlížela a řekla mi, co jsem hysterická, že to není těhotenství, ale počátek gravidity. Nejspíš byla s tou sestrou z novorozeneckého a tehdy sloužícím lékařem (z předchozího příběhu) za školou, když probírali tu empatii…. Získala jsem pocit, že jsem jen číslo a je jedno co se s mým dítětem děje. Naštěstí můj ošetřující ženský lékař je jiná liga. Je to nejen odborník, ale i velmi empatický člověk. Další velmi „(ne)empatický“ člověk byla lékařka na ultrazvuku ve 20 tt, která mi vysvětlila, že mám nízko placentu, tak ať počítám s plánovaným císařským řezem. Plakala jsem svému ošetřujícímu gynekologovi, že budu muset jít na císaře. On se spravedlivě rozzlobil, že o placentě ví již od 16 tt a že netuší, proč mě paní doktorka straší s věcmi, které jí nepřísluší. Ubezpečil mě, že se placenta ještě vytáhne nahoru, jak bude růst děloha. Že je děloha v těhotenství jako nafukovací balónek… Placenta se vytáhla a já se ve 30 tt dozvěděla, že již vůbec nebrání hlavičce v průchodu porodními cestami.

Poučena předchozími zážitky jsem si řekla, že už vím, co nechci. Bohužel chybělo to podstatné, vědět co chci, ale i tak to byl krok správným směrem. Domluvila jsem si svoji soukromou porodní asistentku, která nás při porodu doprovodí. Velkou chybou bylo, že jsem se nechala přemluvit k porodu ve stejné porodnici jako předtím, jelikož ji máme nejblíže. A byla jsem také nalákána na skutečnost, že na novorozeneckém oddělení stále pracuje ta stejná paní primářka co před 8 lety. Protože jsem s ní měla dobrou zkušenost, tak jsem kývla.

Až při porodu jsem zjistila, že s sebou mám sice erudovanou PA, která by mi mohla pomáhat při porodu, ale v té porodnici nesměla nic jen mě podporovat psychicky. Byla tam, vlastně jen jako dula. Porod opět trval. Tentokrát jsem se brzkému odjezdu do porodnice nevyhnula, jelikož mi odtekla zkalená plodová voda. Dítko se přestalo hýbat a my na radu mé PA odjeli do porodnice. Ona se k nám chvilku po přijetí přidala.

Plni optimismu a dobré nálady jsme se pustili do společného díla. PA mě uložila do postele, přikryla přikrývkou, neboť mi byla zima. Zhasnula světla a tiše jako myška se usadila v koutku pokoje, aby nerušila. Jen náznaky něžně povzbudila muže v jeho roli. V této pěkné intimní atmosféře se mi pěkně začaly rozjíždět porodní stahy. Noční služba místní porodní asitentky byla výborná. Porodní asistentka byla milá, vstřícná a snažila se příliš nerušit, i když chodila natáčet monitor srdíčka. Respektovala i můj porodní plán a nenabízela mi ani žádné léky na bolest apod.

To se ovšem změnilo s výměnou služeb. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vplula místní PA natočit monitor srdíčka. Ikdyž jsem měla v porodním plánu, že si nepřeji nabízet léky, utišující prostředky, epidural atd., tak mi nezapomněla při návštěvě vysvětlit, že jsem si měla nechat dát něco na spaní a pak vyvolávačku a měla bych to už za sebou. Pak přišla přijímající lékařka, že uvidíme, jak to bude s tím přirozeným porodem vzhledem k předchozímu císaři a té nízké placentě. Úplně nejhůř jsem se cítila při chování porodní asistentky, která sloužila v závěru mého porodu. Od neděle od rána se ke mě chovala velmi nepřátelsky a povýšenně. Když mi v neděli ráno sloužící lékař začal poměrně energicky vysvětlovat, že teď už musíme vyvolávat, tak jsem si vzpomněla na nesnesitelné bolesti z předchozího porodu a plačíc jsem ho prosila ať mě tomu nevystaví, že by mě tím trápil, že ať mě radši vezme na císaře. Měla jsem děs z toho jaké bolesti by přišly. Do té doby jsem si libovala jak jsou stahy zvládnutelné a jak mě to skoro nebolí. Nezažít si tuto variantu porodních stahů bez medikace, tak bych tomu nikdy nevěřila. Pan doktor se na mě naštval a řekl, že tam není od toho, aby mě trápil. Cítila jsem se provinile, tak jsem se mu pak i omluvila.

Nevím, zda ten porod skončil sekcí, protože ta placenta byla opravdu nízko nebo jen 100krát nic umořilo vola, ale v neděli odpoledne, tedy 36 hodin po odtoku zkalené plodové vody mi navrhl sloužící lékař sekci, protože jsem se vůbec neotevřela a zůstal mi dokonce i 1 cm děložního čípku. Již od předchozího dne jsem dostávala antibiotika a byla již vyčerpaná, tak jsem souhlasila.

V té době jsem věděla, že miminko již nesmí zůstat samo na novorozeneckém, tak jsme byli domluveni s manželem, že v případě sekce bude s miminkem na nadstandardu. Naštěstí ho měli volný. Měla jsem hned po sekci být převezena za nimi. Jenže ouha lékaři se cosi nelíbilo, tak mě dali na oddělení JIP. Tam jsem měla být max. hodinu na pozorování. Jenže mezitím skončila služba operujícímu lékaři a oni mě odmítli převézt, že bez jeho souhlasu to nejde. Prý jsem moc krvácela. Až později jsem se dozvěděla, že jsem ztratila asi jen 0,5 litru krve. Manžel nevěděl, kde jsem. Hledal mě s novorozencem. Naštěstí tam s ním byla naše PA a pohlídala mu naše miminko, než mě navštíví. S miminkem ho na JIP nechtěli pustit. Nejhůře jsem nesla, že mi pan doktor slíbil, že za hodinku max. dvě budu převezena na pokoj za mužem a dítětem a teď jsem musela čekat až do rána. Celou noc jsem nespala a dodnes si umím vybavit jak vypadal strop na tomto oddělení, protože jsem do něj velkou část noci zírala s otevřenýma očima. Spát jsem nemohla byla jsem po porodu celá rozjitřelá a bdělá. Připravená chovat a kojit své dítě. Dnes vím, že jsme měli nárok nebýt odděleni, ale v té době jsem to opět přijala jako nutnost. A jen se cítila strašně smutná a osamocená.

Tentokrát mi na operačním sále syna aspoň ukázali. Pak hned vykázali manžela s miminkem pryč. Odvezli mě za nimi až ráno následující den. Nicméně psychickým nátklakem mého muže donutili syna vykoupat a bohužel se za těch cca 17 hodin změnil a já ho nemohla poznat. V paměti jsem si uchovala obraz jak vypadal na operačním sále a náhle jsem měla v náručí dítě, které jsem nepoznávala a bohužel vonělo po nějakém olejíčku a ne jako moje miminko. Ke všemu se maličký ani nechtěl přisát k prsu. Bylo to zdrcující. Pár hodin do dalšího kojení jsem manželovi brečela, že mě malý nechce, že jsem byla pryč a že je všechno špatně. Korunu tomu všemu nasadil manžel, když mi řekl, jak musel bojovat s novorozeneckým oddělením. Jak ho strašili, že malého zalehne a aby mu neublížil, že s ním neumí manipulovat. Vyložený nátlak na rodičovské kompetence. Ustál to a nedal ho z ruky. Jsem mu za to dodnes vděčná.

Některé sestřičky z novorozeneckého v této nemocnici asi nejenže chyběly na hodinách empatie, ale snad mají za sebou ještě nějaké školení v antipatii. Odpoledne přišla sestřička se zprávou, že budou muset dát dítku příkrm, že nekojím. Na moji námitku, že nejsem ani 24 h po sekci, dítě jsem přiložila jen dvakrát a že jsem kojila po sekci i první dítě 10 měsíců, mi řekla, že když jsem kojila jedno dítě, tak druhé kojit nemusím. Moji nalomenou psychiku to dorazilo. Od té doby jsem muži jen a jen plakala, že nebudu kojit.

Zase jsem musela vážit miminko před a po kojení. Nic jsem nenavážila a několikrát denně jsem odrážela nájezdy sestřiček z novorozeneckého, že opravdu přikrmovat nebudeme. Nakonec jsem na radu svojí laktační poradkyně a PA v jedné osobě souhlasila s troškou glukózy, protože bylo hodně teplo, tak aby miminko nemělo žízeň a zbytečně se nevysilovalo pro další a další kojení. V této porodnici se nejenže za těch 8 let nikam neposunuli, ale ještě se tam velmi zhoršil přístup ke kojení. Podotýkám, že tato porodnice má titul Baby friedly hospital.

Další dobrá rada, která následovala, byla od primářky tamního novorozeneckého oddělení. Ta mi řekla, že nemůžeme miminko pořád chovat, že ho musíme nechat i ležet, aby si mohlo odpočinout, že ho nenecháme opravdu hluboce usnout a odpočívat. Že spánkem nabírá sílu. Taky nás strašila, abychom s miminkem nespali ve společné posteli, že ho zalehneme. Nevěřila jsem vlastním uším a nechápala, že se takto změnila. Pamatovala jsem si jako empatickou a podporující lékařku.

Naštěstí nás miminko svým neustálým pláčem donutilo tyto rady pustit z hlavy a hledat jiné informace. Dnes již vím, že když žena dodrží určité bezpečnostní zásady (není opilá, nebere utišující léky, nekouří, nebere drogy atd.), tak dítě nezalehne.

Také vím, že když miminka spí vedle maminek nebo u maminek v šátku, tak neupadnou do tak hlubokého spánku a je to určitá prevence SIDS (syndrom náhlého úmrtí). Další pozitiva jsou nástup a posílení laktace, posílení mateřských kompetencí a pout, prohloubení vztahu mezi matkou a dítětem, maminka miminku více rozumí, dítě je klidnější a vyrovnanější, posiluje se tímto jeho sebevědomí pro další život, dítě se učí, že jeho potřeby mu pomůže uspokojit člověk ne věc, maminka se lépe a rychleji regeneruje a hojí po porodu, snižuje se množství krevní ztráty atd. Je toho opravdu hodně a jednou větou, prostě kontakt miminka s maminkou je nezastupitelný a velmi důležitý. O to víc jsem smutná, že nás v něm po porodu v porodnici nepodpořili.

Máme za sebou velmi složitý začátek, který provázely velmi rozporuplné pocity. Hodně jsme díky kontaktnímu rodičovství vyspravili náš vzájemný vztah, ale já stále neumím o tomto svém porodu a o tom co po něm následovalo mluvit bez slz v očích. Stále mám pocit, že mi někdo sebral to co jsem měla s mužem prožívat, že jsme se společně nemohli radovat z prvního společného dítěte. Do dnes vidím jaký vztah mají s tatínkem, díky tomu, že spolu byli na začátku jeho života mimo moje tělo. Jak se umí u tatínka utěšit. Už jako miminko přestal vždy plakat u něj v náručí. Vždy jsem to oplakala a cítila se nemožná. Pak jsem se začala panicky bát, že bych mu mohla ublížit a tak jsem se naučila své dítě „odevzdávat“ ostatním. Bála jsem se s ním zůstat sama. Vysvobození pro mě byla babička či tatínek, kteří se ho ujali. Já pak zase brečela, že s ním netrávím čas. Samozřejmě jsem měla do cca 3,5 měsíců potíže s kojením a synek špatně přibýval na váze. Ustála jsem to a poprvé jsem ho měla v kontaku kůže na kůži až právě v těch 3,5 měsících. Díky tomu jsme zachránili kojení.

Stále se cítím smutná, zrazená a můj vztah s prostředním synem je nevyvážený, jako na houpačce. Pořád mám pocit, že mu nerozumím, že to s ním zkrátka neumím. Po porodu třetího dítěte, kde proběhl bonding na operačním sále a téměř nepřerušovaný kontakt se mnou i manželem od samého začátku vidím obrovský rozdíl ve vztahu k tomuto dítěti. Díky této zkušenosti vím, že na vinně není jen povaha prostředního syna, ale také to jak jsme to měli v těhotenství a hned po porodu. Díky podpůrným skupinkám císařoven, jejichž založení jsme v Brně s kamarádkou iniciovaly a díky mé úžasné kamarádce a mému naslouchajícímu manželovi jsem si uchovala zdravý rozum, i když to bylo mnohdy velmi těžké. Hrozilo, že svými nezvládnutými náladami rozbiju naše hezké manželství.

Sice jsem prvních okamžiků věděla, že toto není mé poslední miminko, které chci porodit a pečovat o něj, stále si myslím, že jeden z motivů bylo i to, nahradit si to o co jsem po porodu dvakrát přišla…..

S láskou Dagmar

Na základě těchto zkušeností, nejen mých, vznikla podpůrná skupinka Císařovny – původní skupinka